I. Osudová setkání
KAPITOLA 1:OSUDOVÉ SETKÁNÍ 
Lidé přestávali býti lidmi. Bili se a vraždili po dlouhá staletí, až nezbyl téměř nikdo ... Na začátku stály dva mocné rody - LeMarcové a J´Adavanové. Jejich konec rozpoutala snaha o moc ...
„Tak takhle to všechno začalo Rayen. Snaha o moc pomalu, ale jistě, začala ničit celý svět. Svět, kdysi na ničem závislý, žijící v poklidné symbióze. Svět, ve kterém si každý mohl žít po svém, svět bez bolesti a strachu. A ty Rayen, ty jsi byla předurčena znovu tento svět zrodit. Vyvést ho z temnot na boží světlo. Pomoci Zničit tu ohavnou masku kryjící ten svět pravý.“ Dovyprávěla stařena ležící vyčerpaně v nadýchaných peřinách. Pokusila se o úsměv pro svoji vnučku, která věrně seděla u její postele a čekala až jí stařena vysvětlí to, k čemu byla již odmala vedená.
Drobná brunetka poslouchala a v očích měla plno otazníků a také strach.
„Mám strach babi, proč zrovna já? Nejsem ničím zvláštní, proč jsem byla vybrána?“
***
Plynul čas…Rayen Delmoorová rostla jako z vody. Společně s roky jí přibývala odvaha i síly. Bylo jí 15let a už věděla odpovědi skoro na všechny své otázky. Její babička jí celou pravdu podávala po soustech. Krmila ji pravdou po lžičkách, jako matka krmí batole.
Její bojové zkušenosti byly lepší než zkušenosti, kteréhokoliv vojevůdce. Magii měla vrozenou a stačilo ji pouze rozvíjet. Ovládala všechny elixíry hrdinů a magii života. Ke své sutbě se stavěla čelem. Byla statečná, ale přesto se neubránila strachu. Strachu o to, co bude s celým světem. S tím krásným světem, o kterém jí její babička vyprávěla. Tak moc ho chtěla spatřit, ale čím víc o něm snila, tím víc se jeho vidina rozplývala. Pochybovala, že něco takového může dokázat. Tohle břemeno bylo obrovsky těžké a ona stále více měla pocit, že ji umačká.
Její babička ji neustále přesvědčovala, že tento osud je darem a nikoliv trestem, který v tom Rayen neustále viděla.
***
O dva roky později…
„Babi, ne prosím, neopouštěj mě!“
„Ray, moje milá Rayen. Nastal můj čas. Už mě volá matka příroda, splnila jsem svůj úkol.“
„Babi ne!“
„Ray, mlč! Musíš se jako vyvolená umět smířit s osudem a osudu důvěřovat.“
Ač nerada, Rayen přikývla. Věděla, že její babička má vždy pravdu. Nikdy nezjistila, kde nabrala veškerou moudrost a zkušenosti, ale věřila jim.
„A teď mě poslouchej. Jsi už dost velká na to, abys slyšela celou pravdu,“ vydechla stará žena namáhavě.
„Víš, kdo stál za hrůzou a zkázou téhle země. Ale to, co nevíš je následující:
Nikdy jsem nemluvila o tvých rodičích, nechtěla jsem ti lhát. Ale nyní, nyní nevidím jinou cestu a věřím, že konečně najdeš a přijmeš svůj osud. Tvá matka se jmenovala Lilian J´Adavanová.“
„Ne!“Vyjekla s hrůzou v očích Rayen. Nevěřícně zírala a nechtěla si připustit skutečnost, která byla její novou noční můrou.
„Nepřerušuj mě! Zamilovala se do tvého otce, kterého náhodně potkala v lese. Padli si do oka na první pohled, ale mělo to háček. Tvá matka nevěděla, že je to Austin LeMarc. Když to zjistila, zabila ho. I když toho později litovala, už to bylo k ničemu, život mu to nevrátilo. A ona nešťastně zemřela u porodu. Já jsem se tě ujala a vychovala k tvému úkolu, vychovala jsem tě jako svoji vnučku a také jako vyvolenou, protože ty jediná, jediná osoba, která nese krev obou rodů, jsi schopna konečně zničit zlo, které zanedlouho zničí tento svět. A teď se s tebou na smrtelné posteli loučím! Rayen nezklam mě!“ Poslední věty již jen sípala, ale i přesto zněly dramaticky a pravdivě, nesmazatelně.
„Babi, néééé!“ Rayen popadla její bezvládné tělo a vzlykala. Po hodné chvíli usnula a zdá se jí sen. Podivný sen. Stála uprostřed nějaké louky a hleděla na nebe. Najednou se za ní ozvalo:
„Ray, nezapomeň na své poslání! Měla bys vyjít a začít shromažďovat lid a postavit se samé zkáze lidstva.“
„Babi já nemůžu zabít vlastní rody!“
„Musíš, právě pro to jsi předurčena. Jedině ty je můžeš zabít. Podívej se kolem sebe, na to utrpení a nekonečnou bolest trhající srdce za živa. To snad chceš? Ty jsi dědička obou rodů a právě proto jsi ty ta jedinečná vyvolená!“
S trhnutím se probudila. Smrt babičky a její poslední příkaz ji konečně přesvědčil. Strach schovala za bariéru odhodlání a tak měla volnou mysl. Okamžitě vyběhla nahoru do svého pokoje a sbalila si nejnutnější věci. Věci, s kterými uměla zacházet a bez kterých by její magie byla k ničemu. Na záda si připevnila stříbrný luk a s ním i toulec na šípy, které ji zatím nikdy nezklamaly.
Seběhla zpět dolů k mrtvé babičce. Políbila ji na čelo a z krku jí sundala amulet velký jako dětská dlaň a vyběhla z domu do noci. Vedle svého, teď již bývalého domova, zapálila větev. Hořící větev pak hodila na domek, kde vyrostla. Potom se vydala do lesa a v ruce svírala amulet. Amulet ji šimral v ruce, byl nabytý neskutečnou energií, která jakoby očarovala nohy dívky a ty samy věděly kudy jít.
Její dlouhá cesta pro spásu světa tak začala.
***
Dva dny šla bez přestání. V lese se najedla ovoce, napila vody z malých bystřinek a neúnavně šla dál. Neustále myslela na svoji babičku a na její temnou minulost. <i>Určitě byla pestrá,</i> usmála se sama pro sebe při pohledu na amulet, který ji vedl.
Teď už věděla, že dvě největší velmoci bojující proti sobě dlouhá staletí, musí zničit. I když je to její rodina. <i>Ne, nejsou moje rodina. Jenom mi v žilách koluje jejich krev, nejsou moje rodina o nic víc, než tento strom. To moje babička, ta je moje rodina.</i> Tímto zjištěním konečně odbourala nejistotu, která se s ní táhla od doby, kdy se dozvěděla pravdu o těch, které musí zabít.
Stromy jí zašuměly nad hlavou a ona si byla jistá, že to její babička jí poslala signál. Poslala jí jeden ze svých velkých úsměvů, které rozdávala vždy, když Rayen pronesla něco moudrého.
Z myšlenek jí vytrhlo zašustění křovin. Se zájmem se otočila na dva mladíky, kteří na ni mířili svými meči. Zrak jí sklouzl na jejich rukávy, byl na nich letící orel – znak LeMarců. <i>Vojáci!</i>
„Kampak slečinko?“ zeptal se jeden s úlisným úsměvem.
„Podle toho, kdo se ptá,“ odpověděla s nadzvedlou bradou. Druhý voják, který zatím mlčel se pobaveně uchichtl.
„Nějaká drzá, slečinka,“ ozval se ten úlisný. „To se mi líbí, avšak nemám na to čas!“ Zvýšil hlas. Rayen zarytě mlčela. Nevěděla nic moc o nynějším světě a o nových zvycích obou rodů. Netušila jak to chodí. Tak dlouho nikde nebyla a nemohla to zjistit.
„Prozraď nám totožnost a budeš volná,“ slitoval se voják, který byl až do té chvíle potichu. Blýskla po něm pohledem a odpověděla: „Rayen, jdu si do města hledat práci.“
„Tak práci?“ uchechtl se opět ten nepříjemný. „A odkud jdeš?“
„Z lesa,“ pokrčila nic netušíc rameny. Tentokrát se zasmáli oba dva.
„Tak to půjdeš s námi, třeba ti na základně rozvážeme jazyk,“ řekl opět nepříjemný a vydal se k ní.
„Nikam s vámi nepůjdu,“ ustoupila o krok Rayen. Voják však i nadále šel a surově ji chytl za loket. Sykla bolestí a automaticky mu vrazila facku.
Zbrunátněl a uhodil ji pěstí. Pak už nic neviděla, jen stále přibližující se zem a hlas druhého vojáka: „Ty pitomče!“
Rayen se probudila po několika hodinách v nějaké tmavé, vlhké a hnilobné místnosti. Postavila se a zadívala se skrz mřížové okno ven. Slunce již mírně klesalo byl podvečer. Venku bylo slyšet řehot koní a cinkání zbraní. Jednotlivé hlasy se slévaly do jednoho velkého chaosu, který nebyl možná přeslechnout.
Bolela ji hlava a měla ztěžklé ruce. Když se na ně zadívala, zalapala po dechu. <i>Proč tu jsem?</i> Na rukou měla okovy, které byly dlouhým řetězem spojeny s velkým kůlem v rohu místnosti. Bezradně si sedla a ani se nesnažila stírat slzy, které brázdily po její tváři.
„Ehm, ahoj,“ ozval se rozpačitý mužský hlas z vedlejší cely. Zvědavě natočila hlavu a zadívala se na tmavou postavu, které bohužel neviděla do tváře.
„Jsem Rick,“ ozvala se osoba znovu a Rayen měla pocit, že se ve tmě zaleskly jeho pěkné bílé zuby.
„Rayen,“ odpověděla prostě.
„Hm, za co tady jsi?“ snažil se dál udržovat konverzaci.
„Nemám ponětí, prostě mě sebrali po cestě,“ odpověděla smutně a nechápavě.
„Ano, to oni dělají. Kontrolují všechny lidi, na které narazí, když se jim někdo nelíbí a to i bezdůvodně, prostě ho seberou a udělají z něj dalšího sluhu nebo otroka.“
Rayen nevěřila vlastním uším. „Proč to dělají?“
Rick se pobaveně zasmál. Na Rayen až moc hraně. „Zbrojí do další bitvy, válka ještě neskončila, Rayen,“ pronesl k ní až příliš poučně.
Blýskla po něm pohledem. <i>Frajírek.</i> Odmítla se s ním dále bavit, ale mu to bylo jedno, vedl si svůj monolog.
„Já jsem tady z podobného důvodu, ale podrobnosti vynechám,“ ušklíbl. Jistě by pokračoval ve vypravování o své osobě ještě dál, kdyby ho nezarazilo světlo šířící se z Rayenina amuletu.
„Svítí ti něco na krku!“ odpověděl s pootevřenými ústy. Zmateně po něm šáhla a podívala se na Ricka. K jejímu úžasu mu na krku také svítil amulet s jediným rozdílem a to tím, že měl modrozelenou barvu, zatímco ten Rayenin byl jasně červený, až rudý.
Nevěřícně zírala na kluka před sebou a důrazně se zeptala: „Takže znovu, kdo jsi, kam jdeš a proč tam jdeš?“
„Proč mi to neřekneš sama? První ty, já tady už jsem déle než ty,“ odpověděl Rick. Rayen sice nepřesvědčila jeho poznámka, ale došlo jí, že by zbytečně ztráceli čas tím, kdyby se takhle banálně hádali.
„Jsem Rayen a ten amulet mě vede sám, do místa, kde mě prý budou s otevřenou náručí očekávat,“ řekla, avšak důležité detaily si nechala pro sebe. Rick je však pověděl za ni.
„Do Tarotu, že ano?“ Jen přikývla s mírným úsměvem - na tom klukovi ji nepřekvapí snad už nic. „Já taky,“ dodal už jen řečnicky neboť oběma bylo jasné, že jejich cesta je stejná.
„Musíme pryč,“ řekla po hodné chvíli ticha Rayen. Pohled jí sklouzl na její cestovní tašku, která byla pověšená na chodbě z níž vedly dveře do cel.
„No, to mi neříkáš novinku,“ ozval se jízlivě Rick, „jenom by mě zajímalo jak.“ Rayen se porozhlédla. Mříže vypadaly pochroumaně. <i>Jistě jsou z té nejlevnější oceli,</i> usmála se Rayen.
„To si piš,“ ozval se překvapivě Rick. Rayen se zarazila: „Vždyť jsem to…“
„Neřekla nahlas, já vím,“ dokončil její původní větu, „umím číst myšlenky za určitých okolností.“ <i>Chyba, bude mě překvapovat snad pořád.</i> Pomyslela si, tentokrát už za hradbami, kterými se naučila chránit svoji mysl.
Rick raději tiše mlčel a čekal, zda ji něco napadne. Chtěl se z té proklaté cely dostat!
„Mám to!“ vykřikla do ticha Rayen. Ani nečekala na odezvu a rozhodně se postavila před mříže, které vedly z její cely na chodbu. Zavřela oči pro lepší soustředěnost a natáhla ruce před sebe. Na krku jí začala pulzovat menší žilka a v tu samou chvíli se od sebe mříže začaly vzdalovat s tajemným vrzáním.
Zanedlouho byly dost ohnuté na to, aby jimi Rayen prolezla. Nasadila si svoji tašku i toulec a stejným způsobem osvobodila Ricka.
Rayen už otvírala dveře vedoucí ven, když ji za ruku chytl Rick.
„Počkej, nemůžeš tam jenom tak vletět, venku jsou pořád stráže, i když je už téměř noc,“ pronesl pravdivě. Z venku se totiž v tu stejnou chvíli ozvaly dva hlasy nočních strážníků.
„A co chceš jako dělat?“ pronesla značně nevěřícně Rayen. Odpovědi se nedočkala, Rick se na ni jen zazubil a odběhl k nejbližšímu oknu. Provedl tam pár gest a pronesl slovo, kterému nerozuměla. Chvíli na to se venku zvedl vítr, který se víc a víc proměňoval v malé tornádo. Všichni, kdo ještě nespali ho se zájmem pozorovali a i strážní, kteří vězení hlídali, poodešli kousek dál. Pár mladých lidí, tak měl možnost nepozorovaně uniknout. Hned za táborem nasadili vytrvalý sprint, který udržovali nejméně další půl hodiny.
Po půl hodině neustálého běhu, padli vyčerpáním a Rayen položila otázku, na kterou již dávno byla jasná odpověď. „Utáboříme se?“ Znaveně pokýval hlavou.
Rayen z posledních sil rozdělala oheň, vedle něhož zanedlouho oba usnuli.
Rayen se probudila. Štípali ji oči, jakoby spala sotva hodinu. Zmateně se rozhlédla po zvuku, který ji vzbudil.
Tiše se zvedla a šla se projít kousek lesem. Za chvíli se ozval divný zvuk. Po chvilce napínání uší, poznala, že je to vlastně zpěv. Zrychlila chůzi a dostala se tak na malou mýtinku, kde zůstala v úžasu stát. Pohledem se zastavila na tančících postavách, které se ladně vlnily do rytmu hrající hudby.
Vydechla úžasem, ale pak se vrátila do reality. <i>Tohle musím ukázat Rickovi!</i>
Vyběhla z mýtiny zpět do lesa, kde vzbudila Ricka. Vzala si své věci a odcházela; Rick neměl jinou možnost, než ji následovat.
Stejně jako předtím se zastavila na mýtině a s úsměvem se podívala na Ricka, který stál s otevřenou pusou. Omámeně pozoroval víly, neschopen slova.
„Podívej se za ně,“ vytrhla ho ze sna Rayen. Pohledem sledoval její ruku a spatřil tam bránu. Nádhernou bílou bránu porostlou břečťanem a nejrůznějším kvítím.
Jejich amulety zazářily a tak daly jasně najevo, že už jsou tady. Bezeslova se na sebe podívali a ruku v ruce se vydali k bráně.
