Klíč
Podle mě má každý svůj vlastní klíč od duše. Někteří možná ani žádný nemají, protože ho nepotřebují - jsou světu natolik otevření, že jim každý až do „ té duše vidí“. Nebo ho nepotřebují, protože svoji duši si nadobro zničili a vědí, že tam je její pozůstatek, ale v tom pozůstatku nic není. A někteří mají duši dokonce tak shnilou, že žádný klíč by ji nedokázal otevřít neboť by ho zlo uvnitř rozežralo.
Je mnoho míst, kde ten klíč může být. Někteří ho mají rovnou v zámku od duše neboť své srdce/ duši „nosí na dlani“, jak praví jedno z mnoha zajímavých českých pořekadel. Někteří mají své klíče zahrabané někde hodně vzadu v mysli, tak aby nebyly nikdy a nikým nalezeny, dokonce ani jimi samotnými. Někteří mají zase klíče zahrabané mezi tolika myšlenkami, které mysl člověka neustále zaměstnávají. Myšlenky nedávají vůbec žádný prostor pro nějakou duši a city - prostě typický workholik nebo člověk, pro kterého je důležitější kariéra a práce…
Někteří lidé mají klíč od své duše pevně schovaný v pomyslné myšlenkové hrsti. Jen tak ho nevydávají, před cizími nebo podezřelými lidmi pěst ještě více svírají. Někteří nosí klíč opravdu na tom krku a mohou je podle potřeby schovávat pod tričko nebo naopak vytahovat na světlo. Vytáhnout ho, když si myslí, že mají člověka, který by duši toho majitele klíče pochopil a soucítil. Nebo naopak.
Někdo, kdo je zamilovaný nebo někomu věří tak, že by za něj vložil ruku do ohně, může klíč půjčit svému protějšku, který s ním pak jeho duši sdílí. Klíče si pak mezi sebou mohou půjčovat navzájem..
Opravdu netuším, jak to doopravdy chodí, jsou to jen mé nápady. A jestli někoho zajímá i názor můj, tak odpovím - nevím. Můj klíč je takový cestovatel. Jednou je schovaný pod hrstkou myšlenek, jednou ztracen někde v zadní části hlavy, jednou je na dlani, jednou pod tričkem, po druhé na denním světle a po třetí jenom nerozhodně napůl kouká ven. Ale většinou je na denním světle visící na mém krku…