Co bych dělala, kdybych byla kámen?
Hmm, kámen. Napadá mne dost věcí, ale ne všechny možná budou ruku v ruce se zdravým rozumem. Ale přeci jenom – naší fantazii se přece meze nekladou.
Kdybych byla kámen, tak by byl můj život nešťastný a pesimistický. Protože, ať kolikrát tvrdím něco jiného, tak jsem spokojená s tím, že jsem člověk. Ačkoliv to tak někdy nevypadá, tak jsme opravdu nejvyspělejší tvorové, kteří ovládají řadu umění, o kterých je přeci jenom ten pravý život, kdy člověk má pro koho žít, s kým se smát, s kým brečet, vyvádět blbosti, prostě si užívat života.
Vezměte si ten kámen. Ten si asi na koni zajezdit nepůjde, že? Já, jako člověk ano. Ale, když budu kámen, tak se možná budu modlit, aby na mě nějaký kůň nešlápl a podkovou mě kousek neurval.
Ale nebudu přeci takový pesimista.
Kdybych byla kámen, tak bych zase mohla získat cenné zkušenosti pozorováním světa, tak nějak odspodu. Viděla bych vše z tzv. „žabí perspektivy“. Zase bych získala nějakou tu cennou zkušenost. Mohla bych zjistit, jak funguje věci „tam dole“, kam obvykle naše lidské oko nedohlédne. Pozorovala bych mravenčí zástupy, rostoucí trávu a květiny, pány podzemí – krtky, tkaní pavoučích pavučin a tak dále a tak dále.
Na druhou stranu (ale už ne tak pesimistickou) bych se nejspíš bála věcí, které mi teď přijdou naprosto běžné. A proč? No protože by pro mne bylo najednou všechno obrovské. Všechno by házelo obrovské stíny a taky – třeba kdyby kolem mne prošel nějaký člověk a třeba by spěchal, tak by se se mnou třepal celý svět. Zemětřesení…
A možná také, když už bych byla ten kámen, tak bych se dala na kamenné náboženství, protože když si představím obrovské množství předmětů a věcí, které by mi mohly ublížit, tak by mi asi nic jiného nezbývalo, než se modlit, aby se mi tyto předměty vyhnuly.
Nebo, co kdybych byla nějaký stavební kámen a několik dlouhých a nudných let, bych tvořila jeden ze základních prvků domu. To by musela být nuda. Si představte – mačkat se někde mezi ostatními neznámými, namazaná nějakou lepící hmotou, pokrytá další nějakou hmotou jako například omítkou… Fuj. Nudný život. A pak, když už by ostatní neznámý začali chátrat a nějaká ta stavba by byla k ničemu, tak by přijel obrovský jeřáb, který by tu stavbu rozbil a já bych zůstala ležet někde na hromadě sutin navždy zapomenuta.
Aj - zase ten pesimismus. Vypadá to tak, že kamenem bych opravdu nechtěla být…Vy ano?
No a upusťme tak trošku od fikce a na rovinu si řekněme, že bychom nedělali nic, kdybychom byly kameny – protože kameny jsou věci neživé, nevnímají, nemají žádná očička, žádné pocity, žádné vnímání bolesti ani cokoliv jiného.
A nebo ano? Toť otázka…