Faltuska

HRŮZNÝ PROFESOR

Kristine ještě dlouho, dlouho ležela se zavřenýma očima. Měla strach. Hrozný strach. O co Krasoňovi šlo? A ten muž? Otec dívky, která leží v posteli vedle ní? Táta? A jak vypadá asi její táta? Chtěla to vědět. Moc! Zajímalo ji to, ale nemohla si ani zaboha vzpomenout.

Najednou vycítila, jak se dívenka vedle ní třese. Měla taky strach. Ale z koho? Z táty? Proč?

Kristine natáhla ruku a opatrně ve své dlani sevřela tu Petřinu: „Péťo?“ zašeptala a jemně ji hladila palcem po hřbetě dlaně. Odpovědí jí bylo jen tiché zavzlykání. To Kristine nemohla pochopit. Ta ledová blondýnka plakala? Co ji tak rozrušilo? Co?

„Tiše,“ zašeptala a přitáhla si dívenku k sobě. „Tiše, Péťo! Nebreč, to bude dobrý, no tak!“

Najednou cítila, jak moc je blondýnka slabá. Jak moc se bojí. Najednou jí připadalo, že ji potřebuje. Že musí být s ní. Opatrně ji pohladila po vlasech: „No tak... ššt,“

Petra si připadala strašně. Chtěla potlačit třas i slzy, ale nešlo to. Tohle byla slabá chvíle, kdy se nedokázala ovládat. Kdyby to viděl kdokoliv jiný a ne zrovna ta, ta… holka! Můj otec? Není možné!

„Co není možné?“ zachytila Kristine její myšlenku. Petra posmrkla, ale zarytě mlčela.

„Petro, řekni mi to, často pomůže, když se vypovídáš,“ snažila se.

„Když ti to řeknu, budu tě pak nenávidět za to, že to víš,“ odpověděla tiše blondýna. Kristine se zarazila? Proč nenávidět? Je toho tolik, co o ní nevím.

„Ne, myslím, že ti to pomůže,“ odporovala Kris tvrdohlavě, „zkus to.“

„Můj otec, kterého jsi viděla u nás na panství, to není můj otec – je nevlastní,“ říkala nejistě a pak mezi zuby stiskla nenávistné slovo, „fotr, parchant!“

„Nemluv tak o něm,“ řekla Kristine, protože si vzpomněla na svého tátu, kterého milovala, i když jeho obraz i vzpomínky byly v šeru. Petra se zvedla a se zavrtěním hlavy se na ni dívala. Ne, nic jí říkat nebudu, to nemá cenu!

„Má to cenu,“ usmála se Kris. Petra by ji za normálních okolností za tohle propleskla! Jí do soukromých myšlenek nikdo hledět nebude!

Petra se odhodlala a pokračovala: „Můj pravý otec, pamatuji si na něj jen z dětství, pamatuji si jen obrys a jeho krutost, ten sedí v Azkabanu za podezření z činů černé magie.“

„Třeba to nebyl on,“ zkusila to opatrně Kristine.

„Tys snad neslyšela, co říkal?!“ vyjela na ni. A pak tiše dodala: „Jen on mi říkal Labelo a jen od něj se mi to kdy líbilo…“

Pak mezi nimi na chvíli zavládlo ticho. Aspoň na chvíli, protože Kristine se pak zmateně zeptala:

„Říkala jsi u vás na panství. Co jsem tam dělala?“ Petra si vztekle skousla ret.

„Byla jsi se svým otcem na svátcích, na té snobské oslavě. Kdybyste tam nepřišli, tak nemusím trčet tady!“ vylívala si na ni zlost, ale pak toho zalitovala. Nemohla to vědět ani tušit a teď ani neví, co se děje.

„A… stalo se něco… důležitého?“ zeptala se nejistě Kristine. Mám takový divný pocit, že se stalo něco velmi důležitého, životně důležitého!

Petra chvilku mlčela a pak řekla: „Ne, jenom, že mě moje matka poslala do Pavoukovic, aniž by se mě na to ptala.“

„Jak nečekané,“ dodala ironicky.

„Vážně ne? Mně se zdá…“ zkusila se něco namítnout.

„Ne, nic se nestalo! To si ti vážně jen zdá!“ řekla ostřeji blondýna.

Ale tentokrát to bylo jiné. Poprvé, co ve svém životě lhala, z toho měla špatný pocit. A nevěděla, jestli to bude tím, že jí zatajuje tak vážnou věc nebo jen proto, že jí ta věštba neustále v hlavě zní. Ale ona se jí chtěla zbavit, nechtěla s ní mít nic společného! A už vůbec ne takovou důležitou věc. Naivně doufala, že když zrzce neřekne o věštbě, kterou pronesl její kamarád, kentaur Ibãnez, tak se nevyplní a nebude potřeba. Pravda však byla jiná.

Holky pak usnuly, každá s jinými myšlenkami, se svými problémy.

Severus Snape přecházel křížem krážem celým svým bytem. Cítil se najednou divně. Jako by se něco stalo. Něco, čemu nemohl zabránit. Jako by se něco ztratilo z jeho života, ale on za žádnou cenu nemohl přijít na to, co to bylo.

Zdálo se mu, ano, zvláště v jednom pokoji, že cítí něco… nějakou zvláštní energii, která ho volá, která ho nutí, aby si na něco vzpomněl, ale když na to měl užuž přijít, ztratilo se to. A on si říkal, že to byl sen, halucinace. Začínající únava.

Jenomže tomu prázdnu, které cítil v srdci, nemohl poručit. Něco… něco mu scházelo.

Povzdychl si a sebral ze stolu velkou knihu, pro niž si přijel domů z Bradavic. Knihu o lektvarech. Ve škole knihu zakázanou. Pro studenty, samozřejmě.

Konečky prstů pohladil její vazbu z vydělané kůže a zarazil se. Najednou si všiml něčeho, co mu přišlo naprosto divné a z hlediska logiky nelogické. Dětský otisk ruky? Ano, zdálo se, jako by nějaké děcko vzalo do rukou jeho knihu. Do rukou upatlaných od… od bylinek. Heřmánek a mateřídouška… povzbudivý lektvar?

Ale co by dítě dělalo s jeho knihou? A hlavně jaké dítě?! Sousedy nezval, děti neměl… Že by někdo ze školy? A nebo… nebo Brumbál, když si knížku půjčoval. Ano, on má ve zvyku nemýt si ruce, ale… Tak malé prsty?

Znovu si povzdychl a potom mávl nad svým problémem rukou. Netušil, co se dělo, a v tuhle chvíli to odmítal řešit. Měl by do školy. Za chvíli mu začne hodina s Potterem. Bohužel, když už je u těch dětí…

Další noční můra, to už ne! Zoufal si Harry Potter v duchu. Harry Potter, jméno, které zvedlo ze židle téměř každého, Harry Potter, ten, jenž přežil, legenda.  V poslední době ale přestal být tolik opěvovanou celebritou. Mohly za to jeho neustálé noční můry, které vyvolávaly pocit zbytečnosti, pocit toho, že se stane nějaká katastrofa, kterou zaviní on!  Tyto pocity mu prorostly hlavou jako liány pralesem, neuměl se jich zbavit, nešlo to a byly tam pořád, pořád mu hlodaly do sebevědomí, do jeho nálad. Neuměl se pořádně soustředit na nic, jen na ně. Neustále přemýšlel proč se to děje, za jakým účelem a proč se to děje právě jemu. Z Harryho Pottera se takto stal nespolečenský mrzout, který byl neustále zahloubán v sobě a všem ostatním začínal překážet. Kde je ten Harry Potter, který porazil Voldemorta, kterého už dvakrát téměř zničil? Tohle, že je Zmijozelův dědic?

„Harry, Harry! No tak, počkej přece!“ utíkal za Harrym zadýchaný Ron.

„Co je?“ otočil se otrávený Potter. Ron se zarazil, ale nenechal se odradit. „Dnes ve tři je trénink famfrpálu, tak přijď, Oliver ti to vzkazuje,“ usmál se Ron.

„A to mi to nemohl říct sám? Díky, Rone, ale asi nepřijdu?“ odpověděl překvapivě Harry.

„Mohl, ale nechtěl. Poslední dobou… jsi nějaký jiný, duchem nepřítomný, nechtějí s tebou mluvit,“ řekl s ruměncem na tváři Ron. „Co se děje, Harry?“

„Nic, co by se pořád mělo dít, neotravujte mě! Všichni,“ téměř zařval Harry.

Ron se také naštval: „S takovýmhle přístupem za chvíli ztratíš už i mě a Hermionu!“ A odešel.

Harry jen zakroutil hlavou a šel dál.

V noci se probouzel s horečkou. Měl pocit, jakoby ve svém těle nebyl jen on sám, ale i někdo jiný, někdo, kdo se ho snaží přemoci. Nepřipouštěl si to ale, dával to na vinu horečce, která mu nejspíš způsobila halucinace. Házel s sebou ze strany na stranu. Blouznil a znovu se mu zdála ta jeho noční můra. Ron s Nevillem se ho snažili utišit a přidržet, ale nešlo jim to.

„Harry, Harry, probuď se, to bude dobré,“ snažil se Ron. Harry nevnímal. Pak však prudce otevřel oči. Nebyly to ale jeho zelené oči, byly jedovatě žluté a jeho hlas, který promluvil, také nebyl jeho. „Nech mě být, nebo tě zabiju,“ zasyčel.

Pak usnul tvrdým a klidným spánkem.

Ráno si to Harry už nepamatoval, ale Ron s Nevillem ano a měli strach – to totiž nebyl Harry!

Co se to s ním dělo? Co? Byl úplně jiný,  krom toho, že mrzutý, také nezdravě pobledlý. Začínal se uzavírat do sebe. Kde byl ten Harry, ten Harry Potter, kterého lidé zbožňovali, na kterého kamarádi nedali dopustit a on zase na ně? Kde? Co se s ním stalo?

Neboj se, Harry. Zjistím, co tě trápí, umiňoval si v duchu Ron. Protože Harry byl kamarád. Nejlepší kamarád, jakého si mohl přát. Kvůli tomu to zjistí. A pomůže mu. Jakkoliv, ale pomůže! Musí!

Netrvalo to moc dlouho a Petra s Kristine směly jít na svou první hodinu po tom úrazu. Jedno středeční ráno se vrátily na své koleje, jež je stáhly do svého života. Do života, který žily v Pavoukovicích předtím, než musely strávit několik nekonečných dní na ošetřovně. Už se tolik nevídaly. Nebyl čas. Každá měla své kamarády, svůj styl života, i když ani jedna si nebyla jista, jestli jí to vyhovuje. Jestli je šťastná.

Petra, ač Kristine nesnášela, si náhle uvědomila, že zrzka toho ví až moc. Že se jí za těch pár dní, co byly spolu, co měla jedna druhou, odhalila tolik, jako nikomu jinému za celá dlouhá léta. A měla z toho strach. Nebo ne strach, ale takový nepříjemný pocit. Zvláštní mravenčení v zádech. Nelíbilo se jí to.

Pověsila tašku na háček v lavici a po očku se na Kris, která seděla nedaleko, zadívala. Co by se stalo, kdyby za ní teď došla? Kdyby začala hovor? Co? Jak by se na ni dívali spolužáci? Ale to bylo vlastně Petře jedno.

Do třídy vstoupil profesor Krasoň a žáci vstali. Ne, teď na to nebude myslet. Po hodině… Po hodině možná něco udělá. Teď ne.

Hodina dala všem zabrat, Krasoň byl profesor, který nešel pro ránu a nevlídné slovo daleko. Každého nutil k absolutní soustředěnosti, vnímavosti a nejlepším výsledkům. Byla to nadmíru vyčerpávající práce, hlavně po stránce fyzické. Nikdo se ale nemohl cítit hůře, než dvě naprosto odlišné dívky - Petra a Kristine. Každému, i tomu největšímu pitomci, došlo, že tyhle dívky upadly v nemilost, že je profesor nenávidí a je na ně zasedlý. Celou hodinu je neustále propichoval nevraživými pohledy,  neustálými ironickými narážkami a otázkami nejtěžšího kalibru, které nemohl zodpovědět ani student o tři roky starší. Nikdo se neopovážil ani zvednout hlavu, natož něco namítnout. Bylo to absolutně nespravedlivé.

I ta nejtěžší hodina má jen šedesát minut, říkala si v duchu Kristine.

Pitomec, kretén, bastard! Honilo se v hlavě Petře a při tom držela zuby pevně stisknuté zlostí.

„Slečno Snapeová! Ukažte mi Patronovo zaklínadlo,“ štěkl Krasoň.

„Ale, pane profesore…“ chtěla něco namítnou Kristine.

„Chceš snad odporovat? Ukaž mi ho!“ řekl nekompromisně a šel z něj při tom strach.

„Pane profesore,“ ozvalo se nečekaně z druhé strany, „tohle zaklínadlo se probírá až ve třetím ročníku. Jsem si jistá, že ho nemůže odsud zvládnout nikdo!“ promluvila rychle a sebevědomě blonďatá dívka. I když by se za normálních okolností nijak neangažovala, tak tentokrát to bylo jiné. Tenhle Krasoň! Vzpomněla si na tajemný hovor a na návštěvu ošetřovny. Něco dělat musela!

Krasoň vypadal zaskočeně. Zdálo se, že tohle se mu ještě v životě nestalo. Zůstal v nehraném úžasu stát a hůlku v ruce měl pevně sevřenou. Po chvíli se vzpamatoval a vypadalo to, že po dívce mrskne nějakou kletbu. Pak se však ovládl.

„Slečno Cattiniová, slečno Snapeová, hned po hodině tu zůstanete, a to vás určitě odnaučí drzosti!“ vyřkl nad nimi ortel profesor obrany proti černé magii.

No bezva, teď mám příležitost to s ním probrat, zašklebila se v duchu Petra.

Další čas s Petrou? Fajn, třeba se něco změní, nadechla se Kristine.

„Nebýt ta malá blonďatá čubka dcerou Roberta, tak…“ vrčel Krasoň neslyšně a sevřel hůlku ještě pevněji. Nenáviděl ji, stejně jako nenáviděl tu malou zrzku Kristine. Ale ony je ty drzé poznámky přejdou… Za chvíli.

Kosým pohledem se zadíval na hodinky a ušklíbl se. Výborně, ještě deset minut… „Rozdejte si papíry, napíšeme si test,“ rozhodl a třída se zatvářila nanejvýš otráveně a vyděšeně zároveň. S tímhle profesorem opravdu nebyly žerty!

Zazvonilo. Kristine s Petrou byly jediné, kdo zůstal sedět na svém místě. Třída se rozcházela, studenti si jako opřekot balili své věci a sem tam někdo z nich hodil na dívky soustrastný pohled. Profesor stál za katedrou a tvářil se jakoby nic. Když však odešel poslední studentík, rychlými kroky vyrazil ke dveřím, které vzápětí zavřel, a stejnými kroky se ubíral k dívkám, v očích zlobu a nevyřčené kletby.

„Crucio!“ štěkl náhle a namířil svou hůlku na Kristine. Nestačila nijak zareagovat, jen doširoka rozevřela oči a potom padla na zem v záchvatu šílené agónie. Celé tělo měla jako v jednom ohni. Ohni, ledu… Tisíce nožů se jí zarývaly pod kůži a vyrývaly jí do masa hrůzné obrazce. Krasoň se šklebil té malebné symfonii bolesti. Tomu, co jí způsoboval. Líbilo se mu, že trpí, že se ho bojí, že ji to bolí… pekelně bolí.

A Petra nemohla nic. Jen stála jako opařená a dívala se na tu zrzku. Dívala, čelist pokleslou. Nebyla schopna vydat ani hlásku. Nebyla schopna ho jakkoliv zastavit, přerušit to hrůzné kouzlo. Nemohla…

„Vstaňte!“ štěkl profesor na dívku, která se třásla u jeho nohou. Držela se za hlavu a bezhlesně vzlykala. „No tak, vstaňte!“ nařídil znovu. Byl si jist, že Petře nemůže nic udělat. Nic, nesmí jí ublížit, protože věděl jasně, čí je dcera, ale na druhou stranu tahle… Tahle zrzka to mohla odnést za ně obě. A navíc… byla z jeho koleje. Nadzvedl nohu a do dívky na zemi kopl.

„Nechte toho,“ zašeptala najednou tiše Petra. „Vidíte, že vstát nemůže!“

„ZMLKNI!“ štěkl na ni Krasoň a znovu, aniž by přerušil kouzlo, Kristine nařídil, ať vstane. Vnímala ho. Vnímala jako v mlze, ale víc než Krasoně vnímala tu bolest. Tu nekonečnou hrůzu, co ničila její čisté dětské tělo.

Ale nemohla se dál vzpírat. Když vstane, třeba tu kletbu zruší. Třeba ji nechá vydechnout… Už ani nemohla plakat. Pokusila se zvednout na roztřesené nohy, ale vzápětí jí projela taková vlna křečovité agónie, že znovu spadla na zem.

Nechtěla ho prosit, aby přestal. Nemohl přestat, to věděla. Udělala chybu, provinila se, ale tohle…

„Tatínku,“ vydechla náhle.  Vidění měla rozostřené, ale něco přece jenom viděla jasně. Bledou tvář muže. Muže s černými dlouhými vlasy a hákovitým nosem. „Tatínečku, prosím!“ zakřičela nahlas. „Tatínku!“ Věděla, že on jí pomůže. On jí vždycky pomohl. On ji miloval. Nikdy by ji nenechal umřít a ona se bála, že teď umře, a to hrozně nechtěla! „Tatíííííííííííííííííí!“

„Tatíííííííí!“ Severus Snape sebou trhl. Náhle si uvědomil, že nejspíš usnul. Měl hodinu. Pottera a další jemu podobné motáky, ale málem usnul. Seděl za katedrou nad knihou a zdálo se mu, jako by ve své mysli slyšel zoufalé volání. Tati, tatínečku… Zdálo se mu, jako by viděl maličkou zrzavou dívenku trpící v agónii.

Jenže žádnou takovou neznal. Neznal nikoho, kdo by mu říkal tatí. Neměl dceru!

Nakonec usoudil, že to byla halucinace. Sen vyvolaný velkým množstvím výparů z Longbottomova kotlíku. Ale ne! Severus Snape v duchu zaklel: „Longbottome!“ štěkl a zvedl se ze své židle. Ten mlžný pocit snu o malinkaté zrzce, která zoufale potřebovala jeho pomoc, byl pryč. Místo něj nastoupila krutá realita. Potterova třída. Máchl hůlkou a odstranil nepovedený lektvar z chlapcova kotlíku. „Připravil jste svou kolej o deset bodů!“ Neodpustil si úšklebek.

„To snad nemyslíš vážně! Jaks to mohl udělat?! Máš ponětí, co se může stát? Všechny naše plány, plány, které se střádají už několik let, a ty s nimi teď tak hazarduješ!“ vztekal se zahalený muž.

„Neřvi tady na mě! Nic se nestane, ty nic neprozradí, mají strach,“ blýsklo mu v očích při poslední větě.

„Mají strach?! Copak jsi tak naivní? To nejsou jen tak obyčejné holky, nejsou, chápeš to, Eriku?!“ ozval se znovu.

„Jsou to malé holky! Ty ani nemají ponětí, co je jejich posláním, netuší nic o svém osudu. A neobyčejné holky? Pcha! Ty tomu věříš, Roberte?“ mluvil i nadále klidně Krasoň.

„Jsi povrchní a nevíš o těchhle plánech nic,“ odvětil Robert Cattinii. „Jak jsi ji mohl mučit?“

„Snad ti na ní nezáleží?“ ušklíbl se Krasoň. Vzpomněl si na tu rajskou hudbu, na ten krásný pohled, když ta zrzka trpěla a ta druhá, ta druhá byla zděšená. Nádhera!

„Ty dvě jsou nebezpečné, Pán se rozhodl, že je bude muset někdo sledovat, a ty, Eriku, ty si dávej pozor,“ řekl nenávistně.

„A hlídat je má kdo, jaktože o tom nic nevím?“ zbrunátněl Krasoň.

„Špeha už máme,“ říkal za pochodu Robert. U dveří se ještě otočil a dodal: „A jen se křivě podíváš na mou dceru, postarám se o to, abys ty byl první obětí našeho plánu!“

Erich Krasoň jen trošku pozvedl bradu a tak ho sledoval se zaťatou čelistí. Myslel si svoje. Jeho dceři neublíží. Proč taky? Jako otloukánka tu má tu zrzku… Proč by sahal na nějakou aristokratickou panenku, když navíc nemá pravomoci jejího kolejního vedoucího?

Díval se za Robertem, dokud za ním nezapadly dveře. Ano, jejich plán byl naprosto bezchybný. Ano, to byl!

Kristine si lehla do své postele a  přitáhla si teplou deku až po bradu. Měla strach. Hrozný strach z toho, co bylo, z toho, co se ještě mohlo stát. Zavřela oči, ale jediné, co za nimi uviděla, byla tma. Tma pulsující jako lidské srdce vyhřezlé z útrob. Tma děsivější než ta bolest, kterou jí profesor způsobil.

A její mysl se nemohla soustředit na nic jiného, než na jednu osobu. Na jednoho muže. Na tatínka. Něco jí říkalo, že to on… To on u ní vždycky byl, když se cítila hrozně. Když se cítila sama, byla smutná. To jeho náruč ji tolik uklidňovala! Potřebovala ho, ale on byl daleko. Možná nikde, kdo ví?

A potom ji napadla Petra. Jediný člověk, o kterém mohla v téhle škole říci, že ho víceméně zná. Nedokázala pochopit, jak mohla říkat o těch holkách ze svého pokoje – jak to mohly říkat navzájem – že jsou kamarádky. Co víc? Nejlepší kamarádky… To nedovedla pochopit, zvláště pak, když si naprosto nerozuměly.

Cítila se úplně hrozně. Bylo jí smutno a na nic! Chtěla se probudit z toho příšerného panoptika hrůzy! Chtěla odejít ze školy. Zašla by za svým kolejním vedoucím, ovšem, kdyby to byl kdokoliv jiný než Krasoň, zašla by za ním a poprosila, aby jí pomohl najít tatínka. Protože tatínek s ní byl doopravdy vždycky, i když si an to nepamatovala.

Maminka? Ta paní z ošetřovny? Ta u ní nikdy nebyla, když ji potřebovala. Na maminku si nevzpomínala, i když svou minulost viděla matně.

Utekla by domů, pokud ovšem existovalo místo, kterému mohla říkat domov. A nebo by umřela. To by bylo řešení, utéci z tohohle úděsného a nekonečného hororu.

Tichounce vzlykla a potom pevně stiskla zuby. Nesměla dát na sobě znát, že má strach, že s ní něco není v pořádku. Znovu zavřela oči a říkala si, že musí usnout. Musí, musí, musí!

„Kris?“ závěs kolem její postele se náhle rozhrnul a zrzka sebou trhla leknutím. Málem by vykřikla, kdyby se včas neovládla. „Můžu?“ Kristine se začala v té tmě, která kolem ní panovala, rozkoukávat. A uvědomila si, že osoba nad ní je Petra! Ale co tady dělala? Noční mimokolejní, tedy i kolejní, návštěvy byly zakázány! Nechápala, co tu Petra dělala… Proč za ní přišla? O co jí šlo?

A Petra sama si nebyla jista, jestli se ve svém chování vyzná! Bylo jí Kristine líto. A bála se o ni. Měla o ni hrozný strach! Z toho, co jí Krasoň udělal, z toho, co jí mohl udělat…

Zrzka se na posteli posunula, čímž dala jasně najevo, že Petra může k ní.

„Dobrý?“ zeptala se jí tiše blondýnka.

„Jo, už jo,“ odvětila a pokusila se o úsměv.

Co tu vůbec dělám? A je… to dobře? Přemýšlela celou cestou Petra. Měla srdce až v krku, ale zbytečně – všichni už spali nebo aspoň byli zalezlí u sebe v pokojích a komnatách, a i kdyby měla někoho potkat, stejně by ho neslyšela. Šla jako duch. Přemýšlela o tom, co Kristine řekne a co ne a jestli jí nemá říct i svoji teorii. Co když to neustojí? Co když to není pravda?

Pak najednou nad Kristine stála a nevěděla, co má dělat.

„Ehm, bolí tě něco?“ začala ne zrovna úspěšně.

„Srdce, chci tu tátu,“ hlesla. Petra si ihned vzpomněla na svého otce, tedy toho, jehož krev jí koluje v žilách. Jinak to pro ni nebyl otec a už nikdy nebude.

„No, tvůj táta vypadal… vypadal jako morous,“ řekla ještě tišeji než předtím Kristine. Ta se toho okamžitě chytla: „Můj táta?! Řekni mi všechno, co víš o něm, o nás!“ Petra to čekala, dodala si odvahy již předem a okamžitě odpověděla:

„Řekni ti všechno, jen, řekni ty mně…proč to ten hajzl udělal?“ v očích se jí zaleskly slzy. Slzy lítosti. To přece nebylo možné – vždyť ona nikdy nebrečela… kvůli citům a už vůbec ne nějaké lítosti. A navíc lítosti kvůli holce, kterou nesnášela už od prvního pohledu, kvůli holce, se kterou prožívala všechno tohle peklo. Co se to děje?

„Já…nevím.“ řekla prostě Kristine a dodala: „Nebreč, nemáš proč.“ Nemám proč? Právě tímhle Petře dodala tolik očekávanou odvahu, tahle slova ji nakopla k tomu, aby konečně otevřela pusu.

„Kristine,“ začala ještě nejistě, ale při pohledu do těch zelených očí jí hlas zesílil, „všechno, co se děje kolem nás, je hodně divné a já mám hodně divný a reálný pocit toho, že to není náhoda. Okolnosti tomu nasvědčují….“

Kristine věrně poslouchala. Několikrát Petře do dlouhého vyprávění chtěla skočit, ale Petra ji nikdy nenechala. Měla tolik otázek! Jaký kentaur a věštba? Proč souboj? Proč Krasoň?

Myšlenky se neustále míhaly sem a tam, ale ani na jednu z nich se Kris nedokázala soustředit. Bylo toho na ni moc, tak moc a před očima měla jen jedno slovo – táta.  „Já tě najdu, tati!“ Řekla, než usnula dalším bezesným spánkem.

Ráno se probudila a rozhlížela se jako ve snu. To už je den?

Celý včerejšek jí připadal jako jedna velká noční můra. Nemohla se pořádně pohnout, celé tělo ji bolelo a v duši měla podivné prázdno. Krasoň, takže se mi to nezdálo? Posmutněla ještě víc. Rozhlédla se kolem sebe, ale žádnou blonďatou Petru neviděla. Takže tohle se jí zdálo? Asi ano, jinak by tady byla se mnou, tak jako v noci. Nebyla schopná vstát z postele a hlavně nechtěla. Chtěla spát a spát, utéci tak od tohoto chaosu.

Druhý den Petra osamoceně a zamyšleně seděla v lavici před hodinou obranu proti černé magii, opět s Krasoňem. Nebála se ho, spíš ho začínala nenávidět. Ne za to, jaký je, ale za to, že má v něčem prsty, v něčem ďábelském. A mě se to taky týká! Řvala v duchu a odpovídala tak svým instinktům, které na ni jasně volaly, že je předurčena k něčemu většímu. Přemýšlela nad tím, zda udělala chybu, když to Kristine všechno řekla. Vypadala klidně, když jsem odcházela…

Z myšlenek ji vytrhl chladný a nenávistný hlas, který ji vrátil zpět mezi „smrtelníky“ – opravdu si už začínala myslet, že ta věštba má s ní něco společného! Když Krasoň promluvil, zdvihla se v ní vlna nenávisti a v duchu si umanula: „Já zjistím, co jsi zač a o co tady jde!“