Marcus Aurelius po 2.
Kde člověk upadl, tam musí vstát, aby se opět dostal nahoru.
Jistě tyto situace zná spousta lidí a já také jsem měla v životě období, kdy jsem byla na tom pomyslném dně. Tento citát je vlastně metafora/přirovnání, jak chcete, k tomu, že když to jde ve vašem životě nebo v nějakém samostatném prvku (práce, škola, láska,..) z kopce (lidově řečeno) a když se to dostane to až na to pomyslné dno (čili, že upadnete = metafora, jste dole, na dně), tak hned se máte pokusit vstát. Nemá smysl čekat na to, až to všechno přejde a x dlouhou dobu tak setrvávat, to bude pak ještě horší, nebo nemá smysl čekat na někoho, kdo nám pomůže. Samozřejmě pomoc se hodí, ale bůhví, kdy přijde? A v jaké podobě? Nemá smysl to nechat plavat, to je blbost. To jste se pak snadno vzdali. Nemá smysl nic obcházet – navíc v mnoha případech to podle mě nejde. A mějte na mysli – „každý svého štěstí strůjce.“ Nic nám nespadne samo do klína (možná bohužel, ale pro mě spíše naštěstí, protože o čem pak ten život byl, kdybychom měli všechno, co bychom chtěli?), to vážně ne. Když se tomu postavíme, tak už nás tato věc příště nesrazí na dno a navíc budeme mít o to větší radost, že se vše zpravilo.
A co jsem tímto chtěla říci? Že, když se něco pokazí, tak se tomu musíme postavit, čelit tomu a nenechat si ničit zdraví, tím, že budeme na tom pomyslném dně přetrvávat příliš dlouho. Čili, že se musíme okamžitě postavit zpět na nohy.
O tom podle mě tento citát je. Je o slabých lidských chvílích a o tom, že člověk musí jít hned dál! :o