Faltuska

ZLATÉ ŽÍNĚ

Koruny stromů se odrážely ve zlaté záři slunce. Slavíci pěli jako na koncertě a všechno jiné zvířectvo se poklidně páslo na zelených loukách. Dnes si dravci a predátoři dali pokoj od lovení a poklidně leželi ve stínu nebo se vyhřívali na jarním sluníčku.

Stejně tak s vyhřívala i užovka. Ležíc stočená v kolečku podřimovala na bílém oblázku. Po chvíli zvedla malou hlavičku a zvědavě se dívala směrem, odkud pocházelo epicentrum jediného zvuku v tomhle poklidném odpoledni.

Dotekem zlatých kopyt o oblázky vznikl krásný zvonivý zvuk, který se nesl krajinou jak melodie z píšťalky nějakého satyra.

Brzy se objevil i majitel tohoto zvuku. Užovka se zvedla celá a její hlava se kývala do rytmu cinkotu kopyt i s pohybem větru. Stejně tak jako se probudila užovka, utichl hlas ptáků a přežvykování tvorů na lukách – všichni se soustředili pouze na ten zvuk.

Krásně stavěné tělo, bílá srst vypadajíc jako kožich ledové královny a hříva lesknoucí se více než paprsky jarního slunce.

Vykračujíc lesními cestami se zvednutou hlavou, kráčel jednorožec lesem. Perleťový roh jakoby razil cestu a černé oči propalovaly všechny překážky.

Užovka jako by se lekla všechné té lesknoucí se krásy, zmizela za oblázkem. Na oko klidně kráčející samec se svýma ohnivýma očima rozhlížel kolem sebe. Dobře věděl, že už ani jeho krása a nevinnost ho nezachrání před zlem.

Když se užovka se zašustěním odplazila z kamene, bujaře se postavil na zadní a rozcválal se lesem.  Nohy střílené dopředu, vlající hříva a uvolněný temperament skýtal pohled hodný opravdu jen těch, kteří si to zaslouží.

Jednorožec se přiblížil k potoku. Automaticky skrčil hlavu, čímž vystrčil roh, jakoby beranidlo proti neviditelné vodní zdi. Po přeskoku zařehtal a dál cválal směrem na sever.

Uplynuly už dvě hodiny po vstupu jednorožce, ale les byl stále tichý - jen tiše šuměl jako křídla několika motýlů. Les tušil a dlouho očekával to, co se stalo později.

Pomalu, ale jistě - stejně jistě, jako že každé ráno vyjde slunce - začala padat na les tma.

O pár mýtin dál se však ještě svítilo. Dvě zlaté hřívy ta neklidně potřepávali hlavami. Jedna se pohybovala z místa na místo, ale druhá neklidně ležela.

Při vysvitnutí nové hvězdy se jednorožka neklidně zvedla, obešla malé kolečka a následně si opět lehla. Zlatá hříva začala splývat po sněhově bílém krku pod těžkými kapkami potu.

Jednorožec bedlivě, ale nervózně stál nad svou družkou. Po vysvitnutí i té poslední hvězdy se ozvalo zařehtání, nesoucí se přes celý les. Krátce na to se vedle dvou dospělých jednorožců objevila malá zlatá kulička. Záře jasnější než hvězdy na obloze a kopýtka perleťová jako perly. Zmožená jednorožka vstala a své mládě začala láskyplně očuchávat. I jednorožec do mláděte několikrát drcl, ale to se nehýbalo.

Oba dva dospělí jednorožcové začali dloubat do svého mláděte. To se však dál nehýbalo.

Po několika pokusech to vzdali. S bolestivým řehtáním si stoupli vedle něj a očekávali příchod jitra.

Po několika hodinách plných utrpení se konečně slunce uráčilo vstát. První rozbřesk byl chabý. Sluneční paprsky nehřály a nezářily jak den minulý. Bylo to pochmurné ráno, přesně odpovídající náladě dvou nevinných duší.

Zlaté mládě s malým rohem se pomalu začalo propadat do země. Za pár minut už ho půda celé pohltila jen malý stříbřitý roh zůstal trčet ven. Ven jako památka pro dva rodiče s nevinnými srdci plnými bolestí.