Faltuska

Svatopluk Čech – PÍSNĚ OTROKA

Byl český prozaik, básník, novinář a cestovatel žijící v letech 1846 – 1908. Narodil se blízko Benešova, vystudoval gymnázium a později práva. Přispíval do časopisů Ruch a Květy. Působil také jako redaktor v Lumíru a přispíval i do Národních listů. Procestoval mnoho států.

Jeho díla jsou ovlivněny především K.H.Máchou. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy. Verše jsou vlastenecké.

Dílo:

Husita na Baltu – historický epos, který srovnává dobu husitské války s bouří v lidských a přírodních vztazích

Jitřní písně – staví se do role mluvčího národa; meditativní charakter (přemýšlení a úvahy)

Hanuman – politická satyra na politiku Rakouska-Uherska

Povídky, arabesky a humoresky

Pravý výlet pana Broučka do měsíce – nejslavnější dílo, tzv. broučkiáda

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století; satirická povídka o měšťanovi z 19. století Matěji Broučkovi v 15. století a jeho chování v době husitské, kam se přenesl.

Matěj Brouček na výstavě

Ikaros

Obsah knihy:

Sbírka básní (23) věnující se „otrockému“ tématu. V jednotlivých básních autor buď popisuje život otroků nebo jejich myšlenky, touha po svobodě, chování jejich pánů, jejich život, matné vzpomínky na to, že jejich předci byli vlastně volní nebo jejich robotu. Jejich páni mluví jinak, než oni, považují je za jejich majetek, děti otroků jsou jejich děti; otroci musí dělat vše, co jim páni řeknou – pošlou je bojovat také proti svým druhům otrokům a po té jim vezmou zbraně a zase je pošlou do těžké práce.

Je to alegorie na porobený národ Čechů. Dílo se snaží dodat odvahy, povzbudit.

15 zpěv – nejdelší „píseň“ z celé sbírky (báseň s dějem), kdy otrok vzpomíná na svůj útěk, kdy se skrýval v lesích, v divočině, žil z toho, co mu příroda dala, užíval si svobody a nové radosti ze života. Potkal tam také další otrokyni, která uprchla a nakrátko spolu prožili nejkrásnější chvilky ve svém životě. Jeho družka však byla zabita a on odveden zpět.

Poslední zpěvy vyjadřují vzdor a nenávist k otrokářům a také naději na lepší časy, které snad přijdou.

Ukázky:

III.

Otrokem jsem zplozen,

Otrokyní zrozen,

Kolébkou býval

Děcka pouta chřest,

Po můj život celý

Okov zrezavělý

Z jitra  k noci zníval

Pustinou mých cest

Sotva junou sílu

Ucítil jsem v týlu,

Už mi šíje spjata

Ocelovým jhem,

Učil jsem se shýbat

Nízko vaz a líbat

Důtky svého kata,

Čelem bíti zem.

Rosť jsem, otrok chabý,

Mezi bratry, raby,

Za šperk okov zvonil

Sestrám u boků,

A kam zřel jsem kolem,

S hanbou, hněvem, bolem,

Do prachy leb klonil

Národ otroků.

Zlé jsem zvykal sudbě,

Drsné pouta hudbě,

Plašící z mé chaty

Všechen žití vděk;

I když v bouřném citu

Sáh jsem po varitu,

V moji píseň klatý

Zazněl pouta skřek.

A přec oko časem

Plachým svitlo jasem,

Napínal jsem ucho

Za les, za vody;

Mnil jsem, že tam kdesi

Jásá pod nebesy,

Letí v naše hlucho

Píseň svobody.

Ale jak se vznesla,

Hlava zase klesla,

Znova v hanbě, hoři

Rok šel za rokem –

V šíji dosud jarmo

A zrak čeká darmo

Vykoupení zoři –

Zemru otrokem!

Již se vaz můj chýlí,

Na skrání vlas bílý,

Naděje už v temnou

Jeseň nekynou;

Vím, že ruce spjaté

Nestřesou jho klaté,

Že má pouta se mnou

V hrobě spočinou.

IX.

Pánu našemu zlý soused slovem zhyzdil čest,

A pán hněvem zjitřen chystá na zbujníka trest;

Ze svých rabů vybral juny statných, jarých těl,

Zavěsil jim na bok meče, na plec touly střel.

Oblékl je v rudé cáry, píra vlají z hlav –

Za něho tak stupá k boji zotročilý dav.

Táhnou němi, s čelem chmurným – jejich stud a stesk

Topí saki z tykve duté, tlumí bubnů třesk.

Krvavý na žerdi prapor před nimi je vzpjat,

Zkrvácený topor v zadu dřímá divý kat

Kdo by vypjal vzdorně hlavu, váhal jíti v před,

Pod sekyrou jeho děsnou zachropotí hned.

Již se střetli. Ston a skřeky – krve potoky –

V slepém vzteku otrokové vraždí otroky,

Navzájem se sápou lítě jako dravá zvěř,

A již hlavy sokům sťaté nesou za kadeř.

Vítězně s tou vracejí se žatvou krvavou,

Pánu svému k nohám kladou hlavu za hlavou,

Volajíce: „Sláva tobě!“ z jitra do noci,

A on praví pohrdlivě: „Dobře otroci.“

Zbraň jim béře zkrvácenou, v pluh je spřáhá zas,

Důtkám hlídačů zas dává hřbet jich napospas,

Z nich se mnohý ještě chlubí: „Já tam také byl

V hrdinném za pána boji svoji krev jsem lil.“

Já však svírám pěsti hněvem, stud mi žehá líc.

„Dál jen padej, biči!“ volám. „Řež tu láji víc,

které bez bázně smí trapič v ruce dáti zbraň,

která za sebe mřít nezná, k jatkám kráčí zaň!“

XII.

Ze všech kleteb otročiny,

Jíž nás stihl bůh,

Nejtrapnější, nejhroznější,

Otrocký je duch.

Hleďme kolem na své řady,

Co tu klamu, lsti a zrady,

Co tu nízkosti se platí,

Co tu zášti srdce mrazí,

Co tu zmijí,

Před cizím se podle svíjí,

Svým pak vztekle syčí v sluch!

Hle! Tu rab, jejž za hlídače

Otrokář dal nám –

Kterak zapírá nás rázem

Prodejný ten chám!

Cit svůj, rozum, duši třeba

Prodává mu za kus chleba,

Číhá na kyn jeho brvy,

By zdvih na nás důtky prvý,

Stokrát hůře

Proti vlastními bratrům zuře

Nežli nepřítel náš sám.