Michail Jurjevič Lermontov - Proměny démona
Michail Jurjevič Lermontov – PROMĚNY DÉMONA
Byl to představitel ruského romantismu, dramatik a také samozřejmě básník.
Narodil se v r. 1814 v Moskvě, vychovala jej babička, protože matka zemřela a otec se ho nakonec musel vzdát. A zemřel ve věku 26 let v r. 1841. Zemřel v souboji se svým spolužákem těsně před tím, než se vrátil na frontu na Kavkaz.
Jaký vlastně Lermontov byl? Podle popisků na konci nebyl zrovna nejoblíbenějším člověkem, i když později byl zván na mnohé plesy a bály, kam se dřív toužil dostat, ale později ho tato společnosti nudila. Na vysoké byl podivín a stranil se kolektivu. Byl hodně to intelektuál a nakonec i voják na frontách. Působil hlavně na Kavkaze, kam byl přeložen dvakrát vlastně za trest. Poprvé za báseň, kterou napsal na počest Puškinovi – Smrt básníka a podruhé za souboj.
Jenom jako soukromou poznámku bych ráda vyjádřila to, že jeho povahu a jeho život jsem si jasně mohla přečíst v jeho básních, i když tam nebyly řečeny žádné přímé informace. Šlo jakoby o zrcadlo jeho života zrcadlící se v jeho verších, šlo o jeho starosti a trápení, vepsané v rýmech. Ještě než jsem si přečetla popisky o něm, tak už v půlce knihy jsem věděla, jaký měl ten básník asi život… Nezávidím mu ho a možná o to víc se mi líbí.
Jeho díla:
Hrdina naší doby – o této knize je v Proměnách démona mnohokrát zmínka a zezačátku jsou tato dvě díla i trošku srovnávána.
Démon – jeho nejslavnější poema. Lyricko – epická skladba spojující biblické motivy o zavržených andělech s gruzínskou pověstí o zhoubné lásce horského ducha k nevinné dívce.
Maškaráda – jedno z jeho dramat. Jediné, které se ještě dnes hraje. Drama lásky, žárlivosti a pomsty.
A mnoho dalších, včetně poezie – napsal přes 400 lyrických básní.
A o čem je tedy toto dílo?
Je to sbírka nejrůznějších básní nenavazujících na sebe. Jde o lyrické básně, mnohdy na mě působily až depresivně, protože z většiny z nich jde cítit jistá nechuť k životu, různé popisy autorovy osobnosti, nechuť k lidem, jeho neschopnost se pořádně zamilovat, včlenit se a užívat si života. Některé z nich jsou věnovány i některým osobám a také je tam pár básní, kde se veršuje o samotném Rusku.
Je to vlastně i svým způsobem taková autobiografická knížka, v níž se vypisuje ze svých nálad a ze svých depresí. Některé básně vzbuzují i lítost a zamyšlení se nad svým vlastním životem.
Je to takový vnitřní obraz básníkova osudu.
Rozhodně ve mně tato kniha vzbudila k autorovi obdiv a jistě si ráda přečtu jeho další díla. Řadím ho mezi mé oblíbené autory – básníky přímo říci nemohu, protože je to teprve druhá kniha básní, kterou jsem přečetla.
První byl Máj, který byl ale souvislý a moc jsem jej nevnímala… Určitě je to velmi slavná kniha, ale ve mně moc nenechala kromě toho, co jsem se dozvěděla ve škole. Možná někdy, až budu mít chuť nebo nouzi, tak po Máji šáhnu znova.
Takže z toho vyplývá, že u mě vyhrávají Proměny démona.
Na ukázku tady máte několik básní z této sbírky a doporučuji Vám, abyste si i vy knihu přečetli, určitě nebudete litovat.
MŮJ DÉMON
Všeliké zlo je živlem jeho,
Vzlétaje v dýmu k oblakům,
Má rád třesk hromu osudného
A pěnu řek a doubrav šum.
V zežloutlém opadaném listí
Ční jeho nevývratný trůn,
Na něm, když vítr táhle svistí,
Zasedá chmur a smutku pln…
Nutí nás vidět v každém zrádce,
Odmítá motlitbu a zpěv,
Má pohrdání k čisté lásce
A lhostejnost pro lidskou;
Vášněmi rve a k zemi vrací
Zvuky, jež míří do nebes –
A múza něžných inspirací
Z těch očí nezemských má děs.
PŘEDPOVĚĎ
Rok přijde zlý, ó Rusko, v příští tvém,
Kdy s hlavy carů sletí diadém,
Kdy luzy láska k nim se změní v hněv,
Kdy stranou mnohých bude smrt a krev,
Pak zákon, pošlapán a potupen,
Už nezaštítí dětí ani žen;
A v puchu mrtvol, vylézaje z nor,
Se od vsi ke vsi bude plížit mor,
Svým bledým šátkem bude kynouti
A hladem, Rusko, budeš hynouti.
Záplava rudá zbarví vlny řek
A povstane muž mocný v onen věk.
Ty pochopíš a poznáš, hledíc naň,
Proč jílec nože svírá jeho dlaň,
Leč běda! Na tvůj nářek, prokletí
A sten ti leda smíchem odvětí.
V něm všecko bude děs a mrak a zášť:
Ten chochol vlající, ten černý plášť…
ČÍŠE ŽIVOTA
S očima zavázanýma
Pijeme z číše bytí,
Kraj číše zlaté hrany má
Třpyt našich slz z nich svítí.
Až konečně, když před smrtí,
Obvazek z očí spadne,
Mizí s ním při procitnutí,
To všechno zdání zrádné –
A poznáváme pohledem,
Že číše prázdná byla,
Že sladký nápoj v ní byl sen,
A že nám nepatřila.
---
K budoucnu hledím úzkostlivě
A na minulost s nechutí –
Po blízké duši pátrám chtivě
Jak odsouzenec před smrtí.
Snad přijde posel, jenž mi sdělí,
Nač vlastně byl můj život celý,
Vášnivý, trpký, nešťastný,
Snad vysvětlí, co chtěl Bůh se mnou,
Proč rozvracel svou vůlí temnou
Mé mladé naděje a sny.
Zemi jsem splatil plnou cenoiu
Daň touhy, lásky, dobra, zla;
Chci jít, kam je mi přisouzeno,
Čekám: má chvíle nadešla.
Bez bratra jsem tu žil a hynu,
Na duši padá tíseň stínů,
Únava, chlad a temnota –
Jak časný plod, jenž neměl vláhy,
V osudných bouřích zvladla záhy
V úmorném žáru života.