Faltuska

Jiří Wolker – TĚŽKÁ HODINA

Byl český básník, který se narodil v Prostějově, člen Devětsilu a Literární skupiny; (1900 - 1924). Vystudoval, následně práva v Praze, navštěvovali literární přednášky a byl politicky činný v KSČ.

Jeho díla se řadí do tzv. proletářského umění – nové pohledy na život člověka a jeho začlenění ve společnosti a jeho touhou revolučně změnit svět. Zájem o revoluce, spravedlnost, dělnická třída

Dílo:

Host do domu – reakce na nové prostředí, kdy šel studovat do Prahy; básně obsahují takové ještě nedospělé chlapecké pojmutí života – pokora, touha po přátelství,…

ô     Personifikace věcí = Poštovní schránka, Kamna

Svatý Kopeček – báseň o prostředí, kam jezdil k babičce na prázdniny, jeho vzpomínky

ô     Ovlivněn Apollinearovým Pásmem

Obsah knihy:

Kniha obsahuje básně s milostnou tématikou, sociální tématikou – člověk je drcen problémy, ale může se jim bránit. Celá sbírka je levicově zaměřena - pesimisticky. Sbírka obsahuje také několik balad, které se vždy odehrávají ve městě – líčí se zde špatné sociální poměry.

Těžká hodina -> jeho dospívání; také chce být revolucionář a přeměnit tak společnost

Balada o očích topičových – o topičovi Antonínovi, který pracuje v továrně – po letech oslepne, ale žije dál – ve své práci

Balada o nenarozeném dítěti – milenci, kteří si nemohou dovolit dítě finančně

Balada o snu - Hlavní hrdinové Jan a Marie jsou představitelé dělnictva. Jan se chce uskutečnit svůj sen o lepší společnosti což, podle něj, půjde pouze revoluční cestou.

Oči

Nejširší moře lidské oči jsou,

Celý svět na sobě unesou,

Celý svět v tisíci lodích po jejich hladině pluje;

Hvězdy, květiny, ptáci, města, fabriky, lidé,

Všechno, co bylo, všechno, co tu je,

Všechno, co přijde.

Viděl jsem věci šťastné a líbezné,

Jež pro vzdušnost nikdy neztroskotaly.

Viděl jsem hvězdy a květiny, viděl jsem ptáky,

Když před zimou do krajin jižních přelétali,

To byly lodě nákladů lehkých, štíhlého boku a labutí šíje,

Jež do očí šťastně vždy veplují a šťastně přeplují je,

To bylas i ty milenko s bílým plachtovím,

Přišlas a odešla – viděl jsem tě

A už tě nevidím.

Však znám také věci těžké a nejtěžší,

Jež marně vypluly na cestu k ráji,

Znám nemocnice a předměstí, lidi, které bůh netěší,

Znám koráby z olova, které vždy ztroskotají.

Znám lodníka, který se nesměje,

Vraky, vězně a galeje,

Jež tíhou svých břemen se rozpraskly v půli

A do očí vpluly mi, aby v nich utonuly.

Nejhlubší moře lidské oči jsou,

Dnem svým až k srdci dosáhnou.

Co v očích ztroskotá, k srdci propadne,

Do srdce zaroste a srdce ovládne,

Aby v něm hluboko kotvilo

V jiné a strašlivé kráse,

Jež ze všech krás světa nejsilnější je,

Protože nelaská,

Ale nebije

Všechny tvé smysly nesmělé

Střelami ohně a ocele.