Faltuska

ŽIVOT NA HRANĚ

Zase tu sedím sama,

Pozoruji své okolí.

Tam kdesi v dálce létají sokoli,

Pak zase zahledím se do blba.

Trápí mě myšlenek sněť,

Která mi v hlavě zmatek dělá,

Jeden velký zmatek, jedná velká nula,

Leť ptáčku, směle leť.

V zrcadlech smutek jen,

Co i do tváře se mi vkrádá,

A srdce, co už jen málo z toho zvládá,

Vždyť rozplynul se mi sen.

Proč? Ptám se sama sebe,

Vždyť můj život za to stál,

Byl samý smích, tanec a bál,

Ale teď tu stojím bez tebe.

Bez tebe, tebe, prostě vás,

Bez těch, které já milovala nade vše,

Možná pomůže mi už jen mše,

Protože rady nevím si zas.

Pořád jsem si jen něco namlouvala,

Lásku okolí, mých přátel horda

A teď? Už jenom psychická morda,

Aniž by se mi zamlouvala.

A znovu se ptám, snad už posté,

Co jsem komu udělala? Proč ten trest?

Já nikdy neměla tak velký rest,

Byly to jen chyby prosté.

A přec se mi život tak odvděčil,

Či to byl ten mocný pán, zvaný osud?

O kterém se vedou debaty dosud?

Je někdo, kdo by mi přisvědčil?

To už jsem vážně zůstala jen já?

Já sama, beze všeho, v samotě?

Už jen ve zbytku radosti šlápotě?

Já přece nebyla tak zlá!