Koleje
KOLEJE
Podíváš-li se daleko před sebe,
uvidíš řadu prken a železa mizící v dáli,
a nad tím nečinné nebe,
které jakoby se vším souhlasí, vše chválí.
Z dáli se pak ozve zahoukání,
objeví se černý hustý mrak,
pak však přijde zafoukání
a on rozplyne se do oblak.
Jedna pryčna stíhá druhou,
spojení jsou kusem kovu,
ještě studeného ranní mlhou,
koleje plné denního shonu.
Čím víc se přiblíží další oblak kouře,
lidé se na stanici nahrnou
a je to jakoby začala bouře,
svými žádostmi průvodčího zahrnou.
Pak se ozve pískot,
rozezní semafory,
ozve se kol hvízdot
a vás přitom napadají metafory.
Uši si zakryjete v děsu,
před hrozivým zvukem,
hledíte ven z okna, k lesu,
utíkající krajina, smrk za smrkem.
Krajinu ruší rachot kol
a pod koly přeskakují kameny.
Působí to tichu velký bol,
ničí krajinu i vodní prameny.
A teď, stát! Zde probíhá oprava,
změna zrezlého kovu a ztrouchnivělého dřeva.
Čekání je pěkná otrava,
ale lepší, než by se nehoda stát měla.
Ale jednou stejně přijde velká rána,
kdy se vlak položí,
ozve se ticho, jen zahouká vrána
a svědci nehodu doloží.
Koleje budou rozházené v okolí,
dřevo rozkouskované na třísky,
život jde dál, ztráta lidi přebolí
a dál budou kolejemi spojené velké i malé vísky.
